Domovem vzácné této renety jest Anglie. V roce 1830 zasel jistý M. R. Cox v osadě Colnbrok-Lawn, mezi Londýnem a Windsorem ležící, jádra Ribstonských jadernáčů, z nichž vzrostlo mimo Coxovu renetu ještě více nových odrůd, z nichž známa jest i Cox Pomona. Tak jako mnoho jiných vzácných odrůd zůstala i Coxova reneta utajena ve své domovině až do r. 1858, kdy londýnskou zahradnickou společností v širší známost uvedena byla.

Není hned druhé odrůdy, která by v sobě slučovala tolik výborných vlastností. Stromy nevyžadují velikého místa, rostou zdravě, není na nich příliš mnoho co řezati, brzo plodí a to plody tak znamenité chuti, že se jí jen chuť Bílého zimního kalvilu a Cornwallského vyrovná. Má sice vadu, že jest za obyčejných okolností drobné, však za poměrů lepších dává plody velikosti pěkné Zlaté parmény a ta uspokojí již každého, pak třeba bylo menší, jest tak šťavnaté, že při rozkrojení šťáva v krůpějích vytéká, a tak chutné, že se mu jeho drobnost odpustí. Míšeňské bylo ještě menší, nebylo tak výborné a přece mělo pověst světovou. Také i výtka, že má tvrdou dužninu, není odůvodněna. Tvrdou dužninu mají jen plody nezralé, když však úplně dozrálo, není tvrdší než Zlatá parména. Rovněž okolnost, že kdo je jednou okusil, baží po něm po druhé, svědčí o jeho hodnotě. V Německu postihli velice brzo vzácné tyto vlastnosti, chvatně je rozšířili, tak že dnes najdou se tam sady, kde tisíce Coxových renet se pěstuje.

Na Chlumecku pěstuje se již od r. 1883, daří se velmi dobře a plodí více než velikosti plodů slouží. Jinak není u nás posud tak rozšířeno, jak by toho zasluhovalo, a skrovné zprávy obdrželi jsme jen z České nížiny, z obvodu jičínského, plzeňského, z Podještědí, Pojizeří a z Poohří. Dle těchto zpráv daří se dobře v každé živné, hlinité, třeba i kamením promíšené, na vápno bohaté půdě s dostatečnou vláhou, také i v těžkých, jílovitých, ne však studených, propustných, na živiny bohatých půdách velmi dobře se daří. I lehké, písčité půdy, které se často hnojí, hodí se mu, však jen tam, kde jest vláha aneb kde zavlažovati se může, na příklad v zahradách domácích a zelinářských; v suchých a hubených, písčitých půdách jen krní, rakovatí a plody i praskají. Poloha má se voliti chráněná, teplá, třeba i výše položená, a jsou příklady, že ještě ve výšce 735 m. n. m., na východně položeném a chráněném místě dobře prospívá. Na místech chladných a drsných zůstanou plody neúhledné, temné, dužnina pak zůstává tvrdá a zelenavá. V dobře volených místech, v polních i domácích sadech prospívají velice dobře stromy polovysoké i vysoké, které se musí občasným hnojením ve svěžím vzrůstu udržovati. V uzavřených sadech jest však výhodnější voliti stromy nízké, volnému vzrůstu ponechané, na kterých se řeže jen tolik, co nutnost vyžaduje. Na stromy v jakémkoliv tvaru uměle vedené také výborně se hodí a zvláště palmety přinášejí hojně nejkrásnějších plodů, předpokládaje, že jsou na duzenech, v nejlepších půdách i na jánčatech šlechtěny.

Ve školkách roste v poměru k jiným odrůdám slaběji, tak že výchova stromků vysokých déle trvá a jest výhodnější šlechtiti je v libovolné výšce na zdravé pláňky neb jiné bujné odrůdy. Později rozvětvují se v koruny poměrně malé, kulovité, které se mají, poněvadž se šlahounovitě rozvětvují, v prvých letech hlouběji seřezávati, by pevnější kostru založily. Však i přes to se vedlejší větve, které hojně plodonosným dřevem obrůstají, rozkládají a pod tíhou plodů se sklánějí. Plodnost polovysokých neb vysokých stromů začíná 5.-6. rokem, často i dříve, krsků někdy již 2.—3. rokem, jest každým druhým rokem velmi hojná, často až přespřílišná, tak že kde to jde, hlavně na krscích, plody probrati se musí. Po velké úrodě mají se stromky přihnojiti, po případě když růsti přestávají, hlubokým řezem zmladiti. Jinak jsou stromy zdravé a plísněmi netrpí; v době kvetu jsou otužilé a květy nezmrzají nic více než odrůd jiných.

Na mladých stromech narůstají letorosty dlouhé, zcela štíhlé a končívají se sesílenou špičkou, později jen zcela krátké a slabé, málo se křiví, pod oky velice mírně se prohýbají a černavá plsť je jemně a řídce pokrývá, po otření se málo lesknou, mají barvu hnědě fialovou, do stínu zahnědlou a jemný, stříbřitý závoj je téměř cele pokrývá; šedožlutavé, nápadnější tečky rozptylují se hojně po celém povrchu. Poměrně veliká, dlouhá, silně vyvinutá oka jdou hustě za sebou, přiléhají, šedá plsť je pokrývá a jsou na patkách širokých, jako oka vysokých, zcela krátce prohnutých, s třemi mohutnějšími žebérky, která se hluboko táhnou. Mnohé z ok mění se v poupata květní, jichž se i na slabších plodonosných větévkách množství vyvinuje. Jsou zcela maličká, kuželovitá a mají hnědé, velmi jemnou, šedou plstí pokryté šupiny. (Viz obraz.)

Vyvinující se listy bývají hojně, dorostlé jen vespod bělavě vlnaté, na povrchu temně zelené, listům Muškátové renety poněkud podobny. Bývají as 80—90 mm dlouhé, 45-50 mm široké, bud vejčité, většinou však kopinaté, do špiček klínovitě zúžené, kraje mají drobně, mnohdy dvojmo tupě pilovitě zoubkované a řapíky 15—30 mm dlouhé, s úzce kopinatými palisty. Vyskytují se listy také i krátce vejčité; na větévkách plodonosných bývají ještě o něco užší a mají delší, slabší řapíky. Stromy vykvétají čtvrtý neb pátý den jabloňového květu, kvetou vždy velice hojně, dlouho a krásně karmínová poupata dodávají jim v rozpuku sličného, červenavého vzhledu. Jednotlivé, bílé, jemně růžově stíněné, 45—50 mm široké květy jsou sestaveny tak, že plátky sotva vzájemně se dotýkají. (Viz obraz.)

Připojený barevný obraz, dle plodů p. J. Veselým v Molitorově k účelu tomu věnovaných, znázorňuje velikost a tvar plodů jak na volně rostoucích krscích se vyvinou, ve váze 130—150 g. Plody od p. Slavíka z Úřetic byly ještě o něco větší a vážily až 180 g, vyskytují se dokonce až 200 g těžké. Se stromů vysokých bývají menší a jen 100—110 g těžké a i menší. Tvar jich mění se jen potud, že mnohé plody jsou jaksi kulovitě sploštělé, na obě strany stejně zaokrouhlené, v poměru výšky k šířce as jako 58x75, jiné bývají o něco vyšší, ke kalichu o málo zúženější a poměr výšky k šířce jeví se as jako 65x75 mm. Polootevřené neb zcela otevřené, u spodu zelenavé kalíšky sestaveny jsou z úštů užších a dlouhých, které se u spodu navzájem nedotýkají, maličko proti sobě se kloní, zcela krátce se vztyčují, přischlé špičky hned ven převislé mají a vězí v jamkách pravidelných, mělčích a velmi mírně zhrbolených; kulatost průřezu bývá pravidelná.

Dřevnaté, dosti silné, přihnědlé a zelené, u spodu silnější stopky jsou as tak dlouhé, že úrovně jamek 8—10 mm přečnívají, plody malé mívají je delší a slabší, vězí v jamkách dosti širokých, mírně hlubokých a porezavělých. Najdou se plody, které mají jamky zcela mělké a stopky v nich zcela kratičké a zdužnělé.

Hladká, později až kluzká slupka málo se leskne, se stromů má barvu zelenou a slunečnou stranu rudě žíhanou a pruhovanou, později sežloutne, že jest až zlatě žlutá, ve stínu zeleně prokvétá, na slunečné straně na způsob Parmény, však ne tak skvěle, tmavě červeně, drobně proužkovaná a mezi pruhy nastříkaná; pruhy rozptylují se tečkované až na stranu zastíněnou. Velmi jemné, jen pod sklem zřetelnější, bělavě vroubené tečky se ztrácejí. Mnohé plody postříknuty jsou velmi jemnou, drobnou rzí.

Žlutavá dužnina po rozkrojení velmi libě voní, jest plna šťávy, velmi jemná, hustá, z počátku tuhá a chraplavá, později měkne a vyniká líbeznou, silně kořeněnou, sladkou, málo však libě navinulou, nepřekonatelnou chutí.

Od podkališní nálevkovité rourky táhnou se zelenavě žlutá, jaderník obklopující vlákna. Jaderník má osu dutou, do které se pouzdra po stěnách natrhaná štěrbinou otvírají; každé pouzdro chová 1—2 široká, tmavě hnědá jádra.

Česati se mají nejdříve as v polovici října, poněvadž brzo otrhané plody mírně vadnou, zůstanou zelené a nerady sežloutnou. Na krscích probírají se nejdokonalejší plody kolem polovice října, na teplých místech již počátkem října, by zbylé lépe dospěti mohly. K jídlu dospívají buď koncem listopadu neb v prvých dnech prosince a podrží svoji výbornou chuť až do března; vydrží v dobré místnosti i déle, ztrácejí však chuť. Na loži jest třeba dohlížeti, any mnohé plody rády zahnívají. Jest to stolní jablko prvé jakosti, překonávajíc i Ribstonské, které pod slupkou často a hojně křenčívá. Pro velký obchod jest však poněkud malé, mnohdy i neúhledně zbarvené. Má však přece největší budoucnost.

V zahradách zemského pomologického ústavu v Tróji chová se pod jménem Coxovo oranžové čís. 113.

Popisy nalézti lze: Ovocnické Rozhledy 1912 str. 154 Reneta Coxova, Handbuch der Obstkunde čís. 624, Pomol. Monatshefte 1892 str. 161, Engelbrecht Deutschlands Apfelsorten čís. 515 Cox’s Orangen-Reinette, Lucas Die werfvollsten Tafel-und Handelsäpfel čís, 69, Deutschlands Obstsorten Cox’s Orangen-Renette, Leroy Dictionnaire de Pomologie čís. 309 Orange de Cox.

Z vedlejších jmen jsou známa: Coxova oranžová reneta, Reneta Coxa pomarańczowa, Cos Orange, Cox’s Orange, Cox’s Orange Pepping, Cox’s Orange Pippin, Kemp’s Orange, Reinette Orange de Cox, Russet Pippin.

České ovoce, Díl 3: Jablka, Jan Říha, Čs. pomolog. společnost Praha, 1919